Nejen vtipné historky ze života s teriérem
Historka první aneb Rexík a kohout
V dobách studií na střední škole jsem Rexíka měla s sebou v Lanškrouně a bydlel s mojí kamarádkou a jejím tehdejším přítelem na bytě spolu s jejich štěnětem setra. Já byla tehdy na intru a psa tam jinak mít nešlo. Rexíka jsem v té době měla relativně krátce, byl to ještě divoch. No a z té doby je mnoho historek, ale tahle je asi nejvtipnější. Cestou ze školy jsme chodili asfaltovou polňačkou, na jedné straně byl v dálce statek a v něm slepice - a kohout. Rex, ačkoli zakusoval v té době vše živé, slepice ho nikdy nezajímaly. Ale i tak nosil na volno vždy košík.
Byl pěkný květnový den. Rexík si čenichal kolem cesty, my jsme kecaly a tu najednou místní kohout vylezl na cestu a uprostřed se začal naparovat a natřásat. Kykyryký, koukejte jaký jsem fešák, kykyryký. Rex zpozorněl a vyběhl. Kohout ho zmerčil a vyběhl zachránit holý život. No a já jen o vteřinu později vybíhala také (ano, vytrénoval mě poměrně rychle a nyní už jsem většinou stejně rychlá, jo, život s teriérem není peříčko :-), cestou jsem odhazovala bundu a batoh. No takže běžel kohout, kus za ním Rex, dlouho nic, já a pak - podržte se vážení, hejno kdákajících slepic. Od té doby věřím opravdu tomu, že jsou slepice hloupé. Prostě běželi za svým kohoutem, bez ohledu na to, že kohouta právě honil pes s úmyslem ho minimálně sejmout, ne-li rovnou sežrat.
A jak to bylo dál? Asi uprostřed louky Rex kohouta dohnal, packama zpacifikoval a košíkem odstranil ocasní peří, aby se nemohl natřásat. Kohout zcepeněl. To už jsem u Rexe byla já a odtáhla ho od kohouta. Ze statku vyběhla paní s hráběmi a hrozila nad hlavou. Když však viděla, že se kohout po chvilce zvedl a odběhl domů, uklidnila se. Slepice kdákalky spokojeně obklopily svého kohouta. No a Rexík měl svůj spokojený výraz, očička mu svítili :-) no a já ještě chvíli oddychovala.
No každopádně slepice se nějakou dobu držely na straně u statku a vida Rexe, klidily se domů. Konec dobrý, všechno dobré:-)
Historka druhá aneb co vše lze dopravit do žaludku nenažraného teriéra
Právě v začátcích soužití s Rexíkem těchto historek proběhlo nejvíce, ale ani dnes o ně není nouze.
Se štěnětem setra tehdy tvořili dobrý ničivý gang. Rexík dodával nenažrané nápady a již v té době silnější Saly je vykonával. Takže Saly otevřel dveře a Rexík vyskočil na stůl a shodil jídlo. Takhle se dostali k nejrůznějším surovinám a pokrmům. Mezi nejkurioznější patří neuvařená rýže a cukr, švestkový kompot vč. misky pecek a také granule, Těch tehdy dokázal sežrat 4 kg, v té době vážil sedm, takže břicho měl až na zemi a o žrádlo projevil zájem až druhý den večer. Naštěstí bez následků a bylo to asi poprvé v životě, co se podle svého gusta "dosyta nadlábnul". Doma pak dokázal strčit hlavu do horkých nudlí (a jak se spálil, klepal hlavou a nudle rozesel po celém okolí tak důkladně, že se dali najít ještě do půl roku po té). Pak také zbaštil víčko od hliníkové konzervy (prošlo bez následků), kusy puzzle (nenalezeny), šlupky z kedlubny (dřevité a naštěstí je vyzvracel), čokoládové taštičky z listového těsta - a zajímavé, že vybral jen sladké, na stole byly i slané). No a zdaleka ne poslední, ale zdaleka nejzávažnější byl malý černý hopík. Z hamounství, abych mu ho nesebrala, ho spolknul (a málem mi u toho ukousl prst, jak jsem mu ho chtěla vyrvat).
Vysledovat, jestli hopík vyšel, se nám nezadařilo, ale veterináři svorně tvrdili,že určitě ano. Nicméně rok na to se dělal RTG břicha a hopík na něm byl vidět (aneb "takhle vypadají cizí tělesa v žaludku" "přesně takový balonek před rokem sežral" "to ne, ten už dávno vyšel"). No a za další dva roky Rexe tohle krásné pochybení mohlo stát život. Ze dne na den, z hodiny na hodinu přestal žrát, resp. co zbaštil nebo vypil, vyzvracel. Když k tomu začal projevovat bolesti - zadek výš než předek, hrbení a pod. bylo jasno a jelo se, ale na kliniku. Dostal kontrastní látku, která potvrdila ucpávku v tenkém střevě asi 15 cm od žaludku. Nicméně nás odeslali domů. Noc byla šílená, takže hned ráno jsme vyrazili. Na kapačkách se konečně uklidnil a usnul. Myslím, že by možná stačilo ho jenom "zavlažovat" a možná by se to uvolnilo samo... No každopádně v poledne šel na sál a následný telefonát "...no a byl tam" "hopík, takový malý, černý" "no jo, přesně" "jo tak to je ten, co jsem říkala, že sežral před třemi lety"... Rex bral v té době ještě kortikoidy, čtvrinovou dávku, tj. kolem 5mg na kg ž. hm. to jsem vetům pochopitelně řekla, ale měli svoji hlavu a kortikoidy po roce léčby (více jindy a jinde) vysadili... No takže po pěti dnech mě vítal hladový Rexík, který přes ránu měl jen stehy a za nimi koukaly střeva. Šílené. Takže reoperace, střeva a žaludek naštěstí srostl, kupodivu ani sepse nenastala - s otevřeným břichem byl v nesterilním až špinavém prostředí přes 10 hodin... No každopádně nakonec bez balonku, se zarostlým břichem a bez kortikoidů!
To byla doufám poslední Rexova story s jeho nenažraností, protože s přibývajícími léty je nejen míň nenažraný, ale hlavně ovladatelný. I když pravda s přirůstajícími léty to už s tou poslušností není tak valné, ale zatím je to hlavně selektivní hluchota :-)
Historka třetí, která vlastně ani není historkou, spíš takovým zamyšlením
A nad čím že se to chci zamýšlet? No trochu možná popsat, jaký vlastně život s teriérem je. Krátce - úžasný! Plný nečekaných zvratů, situací, místy jste za blbce, místy si zoufáte, místy jste šťastní. Každopádně teriér si vás přizpůsobí k obrazu svému a vytvoří z vás osobu pohotovou, odolnou, často i pořádkumilovnou. Rexík byl ve svých dvou letech vcelku čistotný, byl temperamentní, nenažraný, hravý, totálně nesocializovaný, nesnášel popeláře a motorky (trvá dodnes, ve svých třinácti letech prohnal motorku cca 500m v plné rychlosti...), nesnášel nespravedlnost, byl hrdý tvrďák, zabiják všeho živého vyjma psů (při napadení se rval ale ze sportu, miloval to... k mé velké nelibosti), nesnášel chlapy, k lidem :-) byl přátelský, k dětem tolerantní. Takže ideální pes, pro život. nedokončeno
Historka čtvrtá, aneb kterak jsem si zanedbaného teriéra přivezli
Rexíka jsme si přivezli začátkem prázdnin v roce 2000. Jeli jsme pro něj do Babiny u Plzně, k lidem, u kterých byl údajně pro postiženého kluka. Protože sousedům vybíral králíkárnu (tuším třikrát a dokázal si poradit i s docela rafinovaným zavíráním), rozhodli se ho dát pryč. Já tehdy sháněla přes útulky pejska a z Plzně se mi ozvali, že ho nemůžou přijmout, když má majitele a že ho chtějí utratit (vet byl prý již objednán). No a když jsme ho uviděli, bylo rozhodnuto. Zrzavý jako náš Voříšek, temperamentní magor. Údajně mu matku (foxteriérku) zakously sousedovic feny, když šla na králíky... táta prý podobný Rexovi, jen větší, takže asi kříženec Irčana, těch bylo tehdy docela dost, takže asi ne nemožné. No Rexík teriérskou hlavu nezapře, to ne.
Takže jsme převzali očkovák a šli jsme: Rexík byl jak utržený ze řetězu, táhnul jak šílený. Nebyla jsem si jistá, jestli kožený obojek vydrží a zkusila jsem mu dát kovový obojek, přes hlavu. Neváhal, rovnou kousal. Paráda. Doufám, že to očkování proti vzteklině je fakt platné. Naštěstí košík si nandat nechal, resp. se vrhnul pro piškot na jeho dně a vůbec ho neřešil. Následná cesta vlakem byla plná hluku a stresu. A to ho čekala Praha. Zpětně nelituji, že jsme si ho vzali. Ale už bych tomuhle stresu dalšího psa asi nevystavovala.
Doma nám vyrazili naproti s Voříškem, který měl dneškem dostat kámoše, ačkoli do svých 10 let byl jedináček. Vzal to s klidem sobě vlastním a byl Rexovi nejlepším rádcem a učitelem. Rex byl totiž totálně asociální. Pro toho, kdo neví, co si pod tím má představit, snad pomůže představu vytvořit následující. Rex se neuměl protahovat jako pes, vstal, udělal "kočičí hřbet" a šel. Vořda vstal a začal se protahovat, pěkně po psovsku. Rex chvíli zíral a zkusil to taky. Prý fajn nápad. Vrtět ocasem se úplně naučil až za několik let, jako vyjádření radosti. A na psíky začal vrtět ocasem až tak od osmi let. Ke psům se hrnul, ale neuměl se chovat, byl jak štěně a psi ho tak nebrali, takže bylo dost nedorozumnění a zbytečných šarvátek. Ale rváč nebyl, byť když ho někdo vyzval, byl rád. Rvaní pro něj je sport, velmi si to užívá (narozdíl od mně...).
Nevěděl, co je miska s vodou, vypil 3 půllitrové, než pochopil, že voda bude stále. O žrádle nemluvím, to přímo vdechoval, pak seděl a než se mu žrádlo v žaludku srovnalo, bolelo ho bříško. Nevěřila bych, že se dostaneme ke krmení kostí natolik, že je bude kousat... Hned zpočátku dostal do meziprstí zánět kůže, matlali jsme (no asi nějaké kortikoidy... :-) ale byl to boj. nedokončeno