REXÍK
Rexík je můj první, jako úplně můj, pes. A jako asi vždycky, když se něco učím, i tady vzniklo spousty nedorozumění a omylů. Omyl byl už výběr - chtěla jsem malého pejska, do jednoho roku. Přivezli jsme dvouletého, sice malého ale podle stavu podraženého polofoxe. Myslím, že jsem dokonale pochopila, co obnáší mít doma teriéra. Dokonale. Dokonalé.
Na začátku byl samý chlup, velká hlava a malé křivé tělíčko. Srab ale teriér. Blbá kombinace, když si srab doufá, že bude šéfovat. Postupem času se z něj vyklubal vcelku obstojný pes a v jeho jedenácti letech můžu zodpovědně prohlásit, že je z něj celkem fajn rodinný pes.
Začátky byly krušné, pro nás pro oba i okolí. Jako se psama se nerval, jen mu někdo opomněl vysvětlit psí chování, byl sice dospělý, ale choval se jak blbé štěně. Jenže psíci ho jako štěně nebrali. Moc tomu nepomohl ani košík, který musel skrz svoji nenažranost nosit. O to krásnější pak byly vzácné okamžiky (veskrze v pozdějším věku) kdy si s pejskama hrál. Horší byla jeho touha zabíjet všechna zvířata, která uviděl, včetně ježků. Ten pablb je bodliny nebodliny trhal a rval :-( a to i přes košík. Byl tak rychlý, že to zvládal i na vodítku. K ostatním zvířatům se nedostal, kočky mu celkem jasně vysvětlili, že s košíkem nemá šanci. Taky louskal a žral šneky, ale to už je jen taková třešnička na dortu. Nicméně postupem času si zvykl i na koně, jako moc príma zábava se mu zdálo věšet se jim na ocas... A na první den, kdy ježka, ačkoli k němu doběhl, nechal žít, si pamatuji doteď - byl to den jeho prvních závodů - zkoušek agility v Hloubětíně. Od té doby ježky nechává být.
Agility je vůbec zajímavá kapitola v jeho životě. Paradoxně právě agility z něj udělalo celkem normálního psa - konfrontace toho, co ho baví a ostatního světa. Neuvěřitelný tvrďák, který dokončil sezonu, ačkoli byl už těžce nemocný. Pes, který téměř každé závody dokázal stát na bedně. Pes, který mě vlastně naučil, o čem agility je. A v neposlední řadě pes, který se dokázal vrátit i přes to, že opakovaně stál blízko před bránou smrti.
A co bylo vlastně příčinou jeho zdravotních problémů? To už se asi nikdy nedozvíme. Jednalo se o (pravděpodobně) imunitní onemocnění mozku - imunita je věc složitá a nepředvídatelná, takže možná kombinace vakcinací, krmení a asi i jeho individuality. Rok bral vysoké dávky kortikoidů a phenobarbitalu, hubnul a fyzicky i psychicky se mi ztrácel před očima. To vše začalo "lehkými" epileptickými záchvaty. Nyní je třetím rokem bez medikace, krmený syrovým masem podle systému BARF, je v celku v dobré kondici a mimo snížené aktivity venku je celkem normálním psem. Nad touto nemocí není možné vyhrát, ale já z celého srdce doufám, že mu nynější klidový stav vydrží co nejdéle.
Celý Rexův příběh nejde popsat podrobně, jelikož by se na stránky ani nevešel ,ale protože některé historky s ním stály za to, jistě se zde časem objeví.
18. 1. 2016 Rexík dobojoval. Navzdory všemu a všem se dožil krásných 17,5 let. Porazil ho nádor močového měchýře, který si tiše nerušen a nepozorován vyrostl do obřích rozměrů. Obrovská bezmoc, tentokrát mu opravdu nebylo jak jinak pomoci. Nejtvrdší pes, kterého jsem měla tu čest poznat, neuvěřitelný parťák na všechno a fantastický Pan pes odešel přes duhový most tam, kde ho nic už netrápí. Ty můj dědku jeden ušatej zrzavej, nikdy na Tebe nezapomenu a navždy budeš můj nejlepší teriér teriérovatej!