Tops a ti druzí
Ani vlastně nevím, jestli to sem patří. Je to spíš takové zamyšlení - nad nespravedlností světa, nad - čím vlastně ještě? Co vše hrálo roli v těchto případech?
První byl Needy. Celým jménem Dollom I Need You. To jméno měl opravdu přiléhavé. Neobsednutelný hřebec, mustang, ze strachu až nebezpečný. Syn Topse, celým jménem Frankenhöhs Top Secret, welše kategorie B, bílého plemeníka. Needy by v dospělosti byl býval také byl bílý. Jenže toho se nedočkal. Snad lidská zapomnětlivost, snad lidská hamtivost a nebo také lidská nezodpovědnost, snad kombinace něčeho z toho, možná i něco docela jiného. Výsledek byl smutný - zlomená noha znamenala konec. Konec nadějím, konec života. Mladého, nadějného ale možná i nebezpečného.
Pak přišel samotný Tops - po tolik nadějné operaci koliky přišel týden čekání, postupně čím dál méně nadějného a nakonec zpráva - konec. Konec poníka, který, ačkoli nezván, zabydlel se navždy v mém podvědomí jako Pan kůň. Který přišel jako barbar a odcházel jako král. Který si alespoň část života užil tak, jak se jen plemeníkům může zdát - na velké pastvině uprostřed svých kobylek.
Jenže Tops nechtěl být sám. Nebo se to tak nabízí. Uplynul měsíc a máme ve stádě opět o jednoho koně méně. Je to Tosca, vysokobřezí, s tolik očekávaným miminkem. Já doufám, že je to poslední, poslední daň na životech, poslední ušlechtilé zvíře, které nás předčasně opustilo. Říká se snad do třetice všeho dobrého i zlého...